Reklama
 
Blog | Iva Kabosch

Kterak i ten hloupý Honza o poslední iluze přišel

Náš hloupý Honza ve vřavě předvolebních tahanic. Párky, kecy, všudypřítomná kobliha, pivo a děs běs. Nálada blbá, i když není úplně důvod. A nebo vlastně je. Pohádka na dobrou noc či pro ještě lepší den: to chceš!

Bylo nebylo, království to tedy již dávno nebylo, ale celkem se tam lidem jakž takž dobře, některým hůře, některým lépe žilo. Práce skoro pro všechny dosti bylo, i jídla, pití a ošacení, aut na silnicích výrazně přibylo, žebrácké chudoby ubylo, jenom té pověstné české nálady vůbec nijak neubylo. Nebo tam té dobré tam vlastně nikdy ani moc nebylo.

Byl tam jeden a ten hory doly sliboval a ten na všechny strany vytruboval: Podívejte, jak tu všichni tu kradou, ale když hnízdo svoje stavěl, z panského bráti cizí mu nebylo. Ale k lidu shovívavý byl, za poslední peníz se s nimi o koblihu podělil a oni mu pak pěkně poděkovali, i hezkého dne popřáli, děti mu i zamávaly. I vysadil jim ku radosti pak po celé zemi bylinu tak vzácnou, že omamná vůně hlavu jim dočista popletla.

Druhý, ten vždy jen o sobot(k)ách vykřikoval, že on sám si nikdy ani groš navíc nevzal, nu dlouho obesílán byl a před lidovým soudem nakonec stanul. Třetí, mocně posílen výběrem z těch nejlepších hroznů v zemi i širokém okolí, dokola lidu opakoval, že jedině on a knížepán pro zemi spásou jsa. Další, s vlasy jako len v autubusu křížem krážem jezdil a prozpěvoval, rád také exotické rostliny podivného tvaru pokoutně v sadu svém pěstoval a tyto širokému okolí ku obecnému potěšení a poveselení nabízel.

Pak tam jeden byl, jehož přivandrovalcem by lidé prostí a světa neznalí nazvali a ten věhlasně proti dalším okamůrám všem brojil, které nedejbože, by z pouště přiletěly a po okolí se usídlily. Také zelení skřítkové tam žili, kteří naopak by všechny další skřítky pod svá křídla vzali, do posledního broučka a žížaly. Mezitím rytíři národního řádu pilně hlášení o cizích nájezdnících podávali, žel ukázalo se, že to pouzí turisté byli, jež kochati se krásami místní architektury přijeli.

Další, ten se za krb rodinný do prsou bil, že matkám bez muže klidně by vyčinil, další zase synkem panovníka byl a přechytrale k lidu o školních škamnech hovořil. Jiný až z dalekých Němec se přebrodil a nečekaně cepíny, bambitky a zbrojiva lidem na malůvkách vnucoval. Zkrátka, všem se jim tam spolu s dalšími široko daleko tak nějak žilo, a i když jeden přes druhého překřikovali se, každý za pravdu svou bil se. Lidu tedy nezbývalo, než pilně řečněním jejich naslouchati, témata při večerech rodinných přetřásati, o možnostech svých rozjímati nebo pak nade vším u žejdlíku s pivem rukou jen významně mávati.

I vyšel jednoho dne hloupý Honza do města, kde shromáždění řečníků za účasti kejklířů konalo se. Honzo, když hlas mi dáš, pracovat už muset nebudeš a ještě navrch párek v housce dostaneš!

No to by se mi líbilo, inu přislíbil Honza svůj hlas a do párku s chutí zakousl se. Honzo, když hlas mi dáš, pracovat až nadosmrti budeš, neb hordy nájezdníků živiti budeš! Ale neklesej na mysli, tady odznáček za chrabrost máš! No to by se mi nelíbilo, ale takový odznáček, ten jen tak nikdo nemá! A odznáček připnul si a hrdě si náměstím vykračoval. Honzo, když hlas mi dáš, lepší život budeš mít, až do sta let tu budeš žít! Tady koblihu máš! Probůh, do sta let? zhrozil se Honza, ale po párku s horčicí se sladkého mu zachtělo a tak pro koblihu ruku napřáhl a s chutí ji celou sežvýkal. Honzo, jen si přivoň, zašeptal muž s vlasy jako len, když přivoníš si, veselým Honzou už navždy budeš! No to by se mi líbilo, povyskočil Honza a za zvuku bubínků skočným krokem k dalšímu stánku si vykračoval.

Došel až do místní hospody, kde poddaní svá břicha si nacpávali a pivo plným proudem teklo.

„Přece nemůžu jen tak dát hlas někomu, kdo koblihu mi pod ksicht cpe?“ halasil první a mocně se rukama rozmachoval.

„Kobliha lepší než seschlý párek, to si teda piš. Aspoň ví, co dělá, boháč to je, už si svoje nahrabal! Já mu svůj hlas dám.“ bránil se druhý.

„Ale tohle přece potírá všecek pokrok, že žena muži rovna jest!“ bila se u vedlejšího stolu do prsou sociální vědkyně s třemi náušnicemi v obočí.

„Navěky věkův žena muži podřízena jest, církev to tak, sestro, hlásá! Jen žena a muž, toť pro rodinu spása.“ mrzutě mezi zuby cedil kněz opodál.

„Přeci dnes už tomu takto není, nebo jste snad zaslepení? Žena muži rovna jest a to bez prodlení!“ rozčiloval se výčepní a žejdlíky div na zem neupustil.

„Však nájezdníci už se blíží, jen ať vám pak neublíží!“ halasil pak rytíř vzadu.

„Já radši v chaloupky stínu klid svůj mám, o dění veřejné netolik se zajímám.“ upíjel pomalu řezbář u zadního stolu.

„Když lékaři všichni na vandr se vydají, kdo bude neduhy tvoje tu léčiti?“ oponoval řezbáři učitel a významně přitom žejdlíkem mával.

„Však pravdu mají s těmi platy. Pracovat se, jářku, musí a dost by pro nás všeho býti mělo. Já jim svůj hlas dám.“ zaševelil inženýrek u stole odnaproti.

„Naivní jsi, mladíčku, nahoře si rozeberou a na tebe si nevzpomenou.“ opáčil mu řezbář.

„Vy jste mi tu chytrolíni. Omezenci, tupci, co koblihou opít se nechají. Já svůj hlas jen skřítkům dám, neb jejich zásadami se řídím, jím jen stravu rostlinou, stoprocentně přírodní, všechno od sedláků dnešních, sedláků moderní doby! Vy omezení zápecníci jste.“ pravil študák s tovaryšskou brašnou přes rameno a ihned zapálil si něco tabáku.

„Ale nechal bych to všechno koňovi, ten má větší hlavu.“ podotkl jiný študák sedící vedle učitele a vytáhl si tabatěrku, i když tabák v ní tak úplně neměl. „Chce to klid a nohy v teple.“

„No tak si pak ale nestěžuj, že nespokojen jsi.“ opáčil mu učitel.

„Pravda, poslyš pana učitele. Kolik lidí, toliko názorů, kolik hlav, toliko nápadů. Vláda lidu práci značí, sám si člověk nevystačí. Dohoda a pochopení, hrdinů velkých není, jen práce drobná, neustávající.“ pokyvoval hlavou výčepní.

Najednou jakoby všechny oči zpozorněly, na hloupého Honzu se upřely a hlavy se k němu obrátily.

„Honzo, na náměstí jsi to viděl, slyšel, nu co ty o tom díš?“

Honza tam jen tupě stál, všemu se jen hloupě smál.

Nu a víte, kdo se nejvíc smál? No přece ten v tom sáčku rudém, ten sedící vždy tak trochu opodál.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama