Reklama
 
Blog | Iva Kabosch

Vox populi aneb analýza politického diskurzu: předvolební gulášek

Intenzivně běhat chodím tak poslední čtyři roky, ale déle jak hodinu v kuse nevydržím. Většinou si u toho lidově řečeno vyčistím hlavu a utřídím myšlenky na další den. Předevčírem jsem se vrátila domů až za tmy, po déle než dvou hodinách s očima navrch hlavy a neustávajícím úžasem. Předvolební spoty by se měly zakázat.

Reklama

Politická kultura v naší zemi osciluje průbežně mezi nezájmem o cokoliv, co poslanecká sněmovna či senát za naše peníze celé ty roky dělají aka ti tam nahoře o všem rozhodujou s tím nic nenaděláš a horlivým burcováním, koblihami a vykřikováním jednoduchých hesel a ne příliš rozvitých souvětí pár týdnů před volbami, což dává prostor největší možné demagogii nejen ze strany politiků, ale i ze strany občanů, kteří povětšinou dění kolem sebe nesledují nebo je nezajímá.

Volební slogany, plakáty a spoty letos připomínají jakousi novou vlnu národního buditelství, nad kterou by i nejeden zapálený obrozenec mírně kroutil hlavou. Hesla jako NIC NEŽ NÁROD, PUŠKY DO RUKY, BUDE LÍP a O VŠEM SI CHCEME ROZHODOVAT SAMI jsou v přímém rozporu s pověstnou českou flegmatičností, skepticismem, cynismem, průpovídkami typu: Mě politika nezajímá či Na co chceš být prosimtě hrdá v tadytéhle zemi? a s u-piva-nad-vším-rukou-máváním. New-wave obrozenci ale neustávají a vtloukají lidem do hlavy líbivá hesla a jednoduché slogany a vzájemně se v předvolebních debatách překřikují a urážejí. Je pak až s podivem, jak jim lidé letos sedají na lep, většinou bývá přece slyšet z lidu něco v tom smyslu, že nic z toho, co politici hlásají, stejně nebude splněno a každý si tak akorát nahrabe.

Rozhodně tu nechci dštít síru na české politiky per se, ono v britském parlamentu, kde na sebe poslanci neustále pokřikují, bučí, bouchají pěstičkami do malých stolů a střídavě dupou, to není o moc jiné, několik rajčat nejednou také proletělo italským parlamentem a o kopromitujících materiálech uveřejňovaných těsně před americkými prezidentskými volbami ani nemluvě. Předvolební a povolební populismus je na denním pořádku i v zemích okolo nás, je tu ale přece jen jedna zvláštnost, nad kterou stojí za to se zamyslet.

I sám Karel Havlíček Borovský byl přese všechny buditelské snahy zastáncem Rakouska a stoupencem austroslavismu, vědom si nutnosti příslušnosti k většímu celku. A právě Havlíček trefně popisuje situaci českých tzv. obroditelů, která by se dala aplikovat na současnou situaci bez výjimky:…Posavad jsme jen výhradně jazyk svůj pěstovali, hádajíce se dětinsky a bez potřeby o malichernou písmenu, nechávali jsme celý opravdivý život a celé jednání v rukou jiných. Místo co bychom byli dbali o další pokrok ve věcech důležitých a v životě opravdivém, pokládali si mnozí z nás za největší zásluhu vymysliti nějakou novou kličku v abecedě a nové pravidlo ortografické. Tak jsme si hráli a jiní zatím klidili naše žito a sílili se na oučet naší nepraktičnosti.

Vystoupení z Evropské unie má ve svém programu více stran než těch, které chtějí ve spolku setrvat nebo v něm alespoň nějak rozumně fungovat. Promluvy typu: Pro takovou unii jsme teda tehdy v referendu nehlasovali připomínají typicky české: Tak pro to jsme teda tehdy klíčema necinkali. Změny k lepšímu se nedějí ze dne na den ani z roku na rok, i když by si to mnozí rádi takhle představovali. Ale za těch 13 let v unii se životní úroveň v zemi pozvedla a to je neoddiskutovatelný fakt. Ano, Evropská unie není za současného stavu ideálním řešením, jiné ale nemáme. Nezaměstnanost je nejnižší v Evropě, převážná většina domácností disponuje dostatkem všeho materiálního a jídla je taky dost, alespoň to vykazují statistiky o přibývající obezitě v české populaci a mé nezávislé pozorování při letošních toulkách Šumavou-opravdu přibylo tlustých lidí a hlavně dětí. Někdy mám ale pocit, že i kdyby čert na koze jezdil a nade vším létalo zlaté prase s hodinkami s vodotryskem, budeme pořád nespokojení, ukňouraní ukřivdění uplakánci, co všechno špatné začnou svalovat na ty zatracené komunisty, které si pak opakovaně do parlamentu zase zvolí.

Lepší strategií by bylo, kdybychom pořád někomu nelezli do příslušných míst a vyjednali si v unii pozici jasně a striktně už při vstupu, jako to v mnoha případech udělalo sousední Polsko. Slova Havlíčka Borovského o malicherné nepraktičnosti jakoby nepocházela z dob Rakouska-Uherska, ale přímo by se dala aplikovat na dnešní diskurz. Zemi, která v devadesátých letech vedla pomlčkovou válku a mezitím se opět rozhodovalo o dalším směřování tak trochu mimo naše území, je ale těžko pomoci. Pamatuji si živě na dobu, kdy Václav Klaus odmítal ratifikovat Lisabonskou smlouvu (dnes asi trochu víme proč), ale většinová rétorika byla tehdy zcela odlišná té dnešní. Vzpomínám si na výroky o hlupácích, co budou zase poslední v Evropě, jak se asi na nás ta Evropa bude dívat, no ostuda, hlavně to rychle Vašku podepiš, je jedno co v tom je, hlavně ať nejsme poslední a neděláme problémy. A že tedy do Evropy patříme.

A nynější politický diskurz se zase obrací kam vítr tam plášť, unii nechceme, ne a ne a ne, vládnou nám ti z Bruselu, fuj fuj fuj. Dotace jsou fuj, žádné dotace nechceme. Ano, Jean Claude Juncker hýbe někdy i mou žlučí, ale je to politika. A v politice jde o moc. A pokud chceme, aby se k nám EU chovala jako k rovnocenným partnerům, měli jsme si pozici a hranice, co je ještě únosné a co ne vymezit jasně již na začátku. Pokud totiž máte roky hlavu v písku a pak kolem sebe začnete kopat, samozřejmě se všichni diví, co si to vyskakujete.

Ač je pan Mach ze Svobodných jistě chytrý člověk, musí dobře vědět, že na úrovni (a to nejen ekonomicky, ale i historicky) Švýcarska či Norska opravdu nejsme a referendum o vystoupení by ohrozilo naše postavení v zahraniční politice. Můžeme si říkat, že Britové se taky rozhodli o vystoupení, jak je proces obtížný a jak se s tím dodnes nejsou schopni moc hnout, protože si neuvědomili, co všechno to pro ně znamená (a to mají svou vlastní silnou měnu), vidíme dnes a denně. Mimochodem, několik hodin po skončení referenda o Brexitu byla v Británii na internetu nejvyhledávanější slovní spojení What is the EU? a What does it mean for the UK to leave the EU? Takovéto referendum je sice právem každého občana, otázkou zůstavá, zda každý ví, o čem vlastně hlasuje, jaké dopady jeho rozhodnutí bude mít a co z toho pro něj vyplývá? Odpovězte si sami.

A propos, lidem by se určitě nemělo odpírat právo na referendum a proto si také Češi, kteří z nezájmu nechali posledních dvacet let rozhodovat druhé, neb politici jsou reflexí situace ve společnosti, teď chtějí najednou o všem mermomocí rozhodovat sami, brzy dobrovolně zvolí Andreje Babiše, který to pak udělá a vyřeší všechno za ně. A to pak teprve bude, panečku, přímá demokracie, Andrej totiž bude vládnout sám a úplně přímo.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama